Rumunsko s ATV - zima - Archiv expedic

Omán

(20.1. - 3.2.2016)

Kde je Omán? Jak to tam vypadá? Arabská země, je to tam bezpečné? Jaká je tam poušť? Čím tam lidé jezdí? Takovéto a mnoho jiných otázek nás napadalo před naší letošní lednovou expedicí do Ománu.

Příprava této výpravy si vyžádala hodně úsilí a času. Nakonec jsme ve středu 20tého ledna v počtu 7 posádek, odlétali z letiště Václava Havla směr hlavní město Ománu Muscat s přestupem v Dubai. Oficielní název této země je Sultanát Omán v čele s kým jiným než Sultánem - Kábusem bin Saidem bin Tajmůrem as Saídem. Již v Dubai máme problém s vysílačkami do aut, které sebou v zavazadlech každý vezeme. Dvě nám v Dubai celníci zabavují a my je zde necháváme u mého místního indického známého, abychom o ně nepřišly navždy. Při zpáteční cestě si je vyzvedneme. Po celodenním letu přistáváme v Muscatu, při příletu Romanovi "vyzobli" celníci další vysílačku, opět bude k vyzvednutí při odletu z Ománu. No tak jsme tu, je skoro půlnoc a my se přesouváme minibusem Toyota do hotelu k odpočinku po náročném dnu. Bohužel nám chybí 3 vysílačky pro komunikaci mezi posádkami.

Ráno si přebíráme zapůjčené vozy, no vozy, prostě Toyoty, neboť, jak jsme i později zjistili, když si jde někdo v Ománu koupit auto, říká "Jdu si koupit Toyotu". Mimo hlavní město je jedno z 200 aut jiné než Toyota. Přebíráme si tedy flotilu 7 bílých, skoro nových Toyot Landcruiser 200, které máme pro naší výpravu i pěkně polepené - obsah 4.0L benzín, 6x manuální 5ti st.převodovka, 1x automatická 5ti stupňová. Auta máme připravena a vybavena pro pobyt v poušti - tedy stany, matrace, deky, 2 velké plynové dvouvařiče, kanystry na vodu, lednice, lopaty........ prostě vše, co pro naši expedici potřebujeme. Doplňujeme tedy do aut ještě vlastní věci, které jsme si přivezli a před polednem začínáme naše 12ti denní putování po Ománu. Nejprve se zastavujeme v supermarketu doplnit ještě potraviny a pak již projíždíme Muscatem, který se svou moderností a krásnými budovami v centru nijak neliší od jiných velkých rozvinutých měst. Je to dlouhé město na pobřeží Ománského zálivu, na jeho plážích se po celé jeho délce pohybuje místní obyvatelstvo jako po promenádě. Nejvíce po 8mé hodině večerní, kdy opadnou denní horka a místní vyrazí na tradiční zdejší každodenní barbequ - tedy různé druhy grilovaného masa na špejli prodávané ve stovkách malých stánků, které ve večerních hodinách po celém městě vyrostou. My po poledni opouštíme Muscat a vydáváme se na východ podél pobřeží. Nejprve po asfaltu a pak po místních šotolinových cestách, vedoucích vádími (dočasná řeka - obvykle v údolí) v hlubokých soutěskách. Na jedné z cest, po ujetí celkově jen asi 50 km hlásí Petr do CB (vysílačka), že má defekt, zastavujeme tedy a vyměňujeme rozhadrovanou pneumatiku, pouze na jeho voze nebylo nic moc obutí a tak nás první přezouvání postihlo hned takto "za tepla". Odpoledne se dostáváme k jezeru v poušti a odtud se až do večera proplétáme po šotolinové cestě mezi skalami z jednoho vádí do druhého až na bílou pláž, jednu z nejvyhlášenějších na severu Ománu. Zde jsme se utábořili. Máme za sebou první den putování, všichni jsme si "ošahali" auta, redukci jsme sice zatím nezařadili, ale Omán nám začíná ukazovat, co máme od něj čekat. Celý Omán je dlouhý od severu k jihu cca 1800 km a široký od východu k západu cca 600 km. Celé jeho pobřeží omývá Arabské moře, na severu Ománským a částečně i Perským zálivem. Žije zde 3 miliony arabských obyvatel, převážně ibádijštích muslimů hovořících arabsky. Ibádíjští muslimové jsou velmi umírněný národ, který žije primárně zde v Ománu na rozdíl od Jiných arabských zemí, ve kterých jsou často majoritní národnosti bud Šíité nebo Sunnité, což pak v těchto zemích přispívá k jejich nestabilitě. Právě proto je Omán jednou z nejbezpečnějších arabských zemí. První večer v poušti jsme věnovali grilování vlastního barbequ a povídání o Ománu.

Druhý den ráno vyrážíme po severním pobřeží až k vádí Shab, jednoho z nejvyhledávanějších vádí. Čeká nás zde stánek pro turisty a přívoz přes zaplavenou část tohoto údolí, kterým se dostáváme na druhý břeh, po kterém můžeme pěším pochodem jít hluboko do kaňonu. Po asi půlhodině chůze dorážíme na konec, tedy spíše na začátek údolí, v jehož dně je zaříznuta hluboká erozní rýha v bílém vápenci. Je zaplavená vodou. Dáváme tedy osvěžující koupel. Je to "vesmír" po pochodu na rozpáleném slunci a pak takovéto osvěžení? No prostě paráda. Vracíme se zpět k autům, je 30 st. na slunci, my popojíždíme jen kousek po pobřeží a noříme se do dalšího vádí - vádí Tiwi. Pokusíme se projet až na konec, kdy by podle mapy teoreticky mohlo být možné projet soutěskou na jejím konci a připojit se tak na hřebenovou cestu, která vede po vrcholcích skal severovýchodního Ománu. Do vádí najíždíme po úzké asfalce, která se rychle mění v šotolinu. Několikrát přejíždíme mělkou řeku na dně tohoto údolí. Postupně pokračujeme a ž k vesnici, na úzké cestě se vyhýbáme s několika mastňáky. Za vesnicí se začíná cesta tak prudce zvedat, že bez zařazení redukce se nedá jet. Dáváme tedy redukovaná dvě či tři a prudkými serpentinami se rychle zvedáme vzhůru. Jedna serpentina střídá druhou. Každá další je prudší a prudší. Stoupání je tak příkré, že místní ty nejprudší zatáčky vybetonovali a udělali v nich příčné drážky, aby se mohla vozidla vůbec pohybovat a nehrabala namístě. Přijíždíme do malé domorodé vesničky ve skalách, zde se uprostřed vesničky cesta mění v "kozí stezku". Musíme se tedy s těmi 5ti metrovými auty na této 2 m široké cestě zařízlé do prudké skály otočit. Tato operace nám trvá 1,5 hodiny. Vracíme se prudkými serpentinami zpět na začátek údolí a na hřebenovku ve výšce přes 1000 mnm najíždíme jinou cestou. Na vrcholky hor se prokousáváme po místní upravené šotolinové cestě. Protože v Ománu příliš neprší a nepadá tu sníh, na což jsme všichni zvyklí a domorodci žijící v horách vlastní všichni Toyoty 4x4, budují velice příkré cesty sjízdné jen na redukci. Na sklonku dne vyjíždíme do nadmořské výšky 900 mnm. Na "platě" (rovná plocha v horách), s výhledem do Ománského zálivu, rozbíjíme tábor. Moře v oparu, měsíc dorůstá a my s nádhernými panoramaty před sebou sedíme a probíráme dnešní zážitky až do pozdních hodin.

Celý následující den se posouváme horami po šotolinových cestách s prudkými klesáními i stoupáními, jako předcházející den ve Vádí Tiwi. Vždy, když nás cesta vyvede na nějaký vrchol, vidíme před sebou několik kilometrů cesty, která nás teprve čeká. Vypadá jako had namotaný v reliéfu krajiny. Teploty přesahují 30 st., panoramata kolem nás jsou v horkém oparu a my si užíváme jízdu neznámou krajinou. Projíždíme několik malých domorodých vesniček a průběžně sbíráme dřevo u cesty na večerní oheň. Večer sjíždíme do jednoho z vádí, kde táboříme pod Jabal Shams - nejvyšší horou Ománu s výškou 2.980 mnm. Dnes večer máme všichni na programu sprchu a oheň z nasbíraného dřeva. Klečkovic sprcha z vaku na větvi je pro všechny příjemným osvěžením po upoceném dnu. Ráno opět slunce a nás dnes čeká celodenní výjezd po cestě, která byla dobudována jen před dvěma lety, tedy její konec, který je zaříznutý do kolmé stěny ve vrcholcích skal a spojuje údolí s náhorní plošinou. Ománské hory se táhnou napříč severem země při Ománském zálivu a pak na jihu země u Jemenských hranic podél pobřeží Arabského moře. Mezi těmito horskými pásy se rozprostírá rovná poušť s několika různě velikými dunovými poli. Právě v této rovinaté pouštní oblasti se nachází desítky ropných vrtů, které společně s plynem naplňují skoro 100% ománského státního rozpočtu. Severní pohoří Ománu vzniklo nejen erozí rozsáhlých vrstev usazenin, vrásněním, ale i sopečnou činností. Díky tomu se v těchto skalnatých horách vytvořili roztodivné útvary různých barev, které protínají nekonečně hluboké soutěsky. Hory v severním Ománu jsou skutečným přírodním uměleckým dílem. My se ale vraťme k našemu výjezdu od rána jsme stoupáme stále výše, za každou zatáčkou na nás čekají nové pohledy. Hra stínů vysokých štítů po jejichž stěnách se sápeme vzhůru nám nabízejí mystické pocity. Úzká, ale velmi dobře sjízdná cesta s mnohými křižovatkami do slepých roklí se dostává až k sedlu, ze kterého sledujeme naši cestu velice prudce stoupající ve stěně skály před námi. Vypadá to, že přijde na řadu adrenalin. Najíždíme na začátek tohoto stoupání, řadíme redukovaná 2, protože trojka to nebere a jedno auto po druhém vyjíždíme do sedýlka, točíme pravou do snad ještě většího kopce, cesta se stále stáčí a my se ocitáme ve vrcholovém zářezu v kolmé stěně, tedy na posledním úseku této cesty. Výhledy jsou odtud nekonečně daleké, stoupání již není tak velké, a tak několikrát zastavujeme, abychom se pokochali a udělali pár fotek, mimo jiné i cesty, po které jsme sem dojeli a kterou dole pod námi vidíme krásně "namotanou". Vyjíždíme na úplný vrchol skály, přehoupáváme se přes hranu výjezdu, vidět je jen nebe. Auto se rovná a najednou asfalt, zase ten prokletý černý prevít :-). No nic, vyjeli jsme na náhorní plošinu, povinné foto na hraně skalní stěny a po asfaltu pokračujeme dál k nejvyšší hoře, pod kterou se nachází největší zdejší kaňon - tzv. ománský "Grand kaňon". Na hraně kaňonu u mále obydlené samoty táboříme. V blízkém okolí je mnoho malých stromků a křovin, rozděláváme tedy oheň a probíráme zážitky a zítřejší program.

Ráno vyrážíme skoro všichni na pěší trip po římsách kaňonu. Tříhodinová procházka nám dala zabrat, ale stálo to určitě zato. Máme zabaleno, nasedáme do aut a vyrážíme na offroadové - 20ti kilometrové kolečko mezi nejvyššími štíty. Dobýváme nejvyšší bod, kam se dá u Jabal Shams dojet, tedy kótu 2.210 mnm. Až na vrchol se dojet nedá, neboť je zde vojenská základna s vysílači a vojáci nás po celou dobu měli jistě pod kontrolou. Odtud se posouváme jižně za trochou kultury a historie, během dne navštěvujeme dvě pevnosti z nichž pevnost Bahla je v UNESCO a je krásně opravená. Ve starobylém městě Nizwa dáváme foto u úplně nové obrovské mešity, ve starém centru návštěva rybího trhu a známé "Dělové věže", na parkovišti večeříme z místního stánku barbequ a již za tmy vyjíždíme tábořit na nejvyšší dosažitelné místo v Ománu - náhorní plošinu ve výšce 2.345 mnm. Buhužel sem právě dodělali novou silnici. Vzpomínám na kamarády motorkáře, protože by se pominuli, kdyby tuto novou asfaltku se snad stovkou klopených zatáček viděli. Je sem ale zákaz vjezdu motorek a vojáci to dole hlídají :-). V noci je 5 st. nad nulou - kosa a řidší vzduch, ta výška je cítit.

Ráno rychle zabalit a dolů. Po přesunovém dni se dostáváme do podobného vádí jako bylo druhý den vádí Shab. Takže opět koupání v úzké soutěsce, zde potkáváme české kluky horolezce, právě na konci soutěsky zdolávají prvovýstupem dlouhý převis - a bez helmy! Zdravíme se a volám na ně "Slezte dolu nebo spadnete", jak dobře známe z Rozmarného léta. V tomto Vádí se posouváme mimo obydlí a spíme na jemném písku u průzračné vody mezi lesklými skalami - dle mého nejhezčí tábor našeho putování. Ráno koupel a pozdější odjezd, abychom si toto místo dostatečně užili. Dnes nás čekají dlouho očekávané duny. Přejíždíme k Wahiba - k největšímu dunovému poli v Ománu, které chceme v jeho celé délce 140 km přejet až na pláže Arabského moře. Auta na to máme dobrá, jsme vybaveni, dostatek vody, ufukujeme na 1,3 a vyrážíme do písku. Přes celé dunoviště vede slušné sjízdná pista, posouváme se chvilku po pistě, chvilku "blbneme" mezi dunami. Místy nelze hovořit o písku, ale spíše o mouce. Je tak jemný, že každý z nás postupně jeden či druhý zapadáváme, taháme se, prostě nácvik jízdy v písku. Auta makají slušně, jsou to sice benzíny, takže je musíme držet ve vysokých otáčkách, abychom měli slušný výkon a kroutící moment. Každá posádka se s pískem a autem pere dle svých zkušeností a schopností. Na sklonku dne přejíždíme mezi dunami z jedné velké pisty na druhou, abychom se utábořili mezi dunami na kraji oázy. Opět přichází ke slovu klečkovic sprcha z vaku, pověšeném na větvi jedno z 10ti stromů v okolí. Opět parádní zážitek. Ráno přichází "studená sprcha", Jirka hlásí, že nechal klíčky v autě a auto se samo zamklo. Bezklíčové zapalování v Toyotách a vybité baterky v klíčku, tedy ovladači, si vybraly svou daň. Volám do půjčovny, aby přijeli s náhradními klíči, je to sem minimálně 5 hodin jízdy, z toho 60 km pískem. To si tedy počkáme. Roman však velí "prostě to otevřeme kolem dveří drátem". Potřebujeme drát, kde ho vezmeme? Roman říká Anténa od vysílačky. OK, anténu ohýbáme tak, aby drát vydržel na ohyb, aby měl dostatečnou pevnost pro překonání odporu západky atd. atd.... Nejprve zkoušíme otevřít záklopku jedním drátem, pak říkám, vezmeme druhý drát a sdruženými pohyby v jedné vteřině to půjde. Na západku je však vidět jen druhými dveřmi z opačné strany auta. Zkrátím to, jeden navigátor kam čím hýbat, dva kluci s drátem mezi prsty a po hodině a půl cvak, auto je otevřené. Fajn to bychom měli, vyrážíme tedy dál. Pokračujeme dunami po pistě, chvilku na "dlouhé", tedy bez redukce, chvilku na "krátké", tedy na redukci. Postupně zdoláváme během následujících několika málo hodin 80 km písku. Na konci dunoviště nás čekají parádně sjízdné duny, motám cestu nahoru dolu. Zkoušíme prudké sjezdy po závětrných stranách. Prudké výjezdy po návětrných stranách. Je třeba si to pořádně užít. Jirka nedbá, jede si svou stopu při prudkém sjezdu, no měl kliku, bez prohlížení se vrhnul dolů a trefil sjízdné místo. Kdyby jel o metr vedle, zabodnul se čumákem rovně do křoví. Vše jsme zdárně zvládli a tak se naloďujeme na trajekt a přejíždíme na "ostrov želv" - vyhlášené místo kladení vajec mořských želv na Arabském poloostrově. Místo pro táboření hledáme za tmy, takže nic jednoduchého. Na konec spíme na slušném místě přímo na kraji písečné pláže. Krátká procházka po pláži, odklidit kameny na místě pro stan, postavit ho, rychlá večeře a po náročném a dlouhém dni rychle spát.

Ráno vyrážíme časně, objíždíme celý ostrov s nádhernými bílými plážemi, koupání na několika z nich a v poledne trajektem zpět na pevninu. Želvy jsme bohužel neviděli, nebyl vhodný čas. Na pevnině porada, zdali následně sjedeme až na jih Ománu, tedy přesun 800 km nebo jestli zvolíme kratší cestu, tedy po plážích a pak rovnou do vnitrozemí. Padlo rozhodnutí "jedeme až dolů". Tedy hned z trajektu k benzínce a kolem pobřeží po asfaltu hurá na jih. Krájíme jednu stovku kilometrů za druhou. Většinu času jedeme rovinatou pouští po nekonečně dlouhé rovné asfaltce. Jedeme až do hluboké noci, po půlnoci táboříme mezi pár pahorky nedaleko silnice, fouká silný vítr, takže najít závětří v písečné bouřce není nic jednoduchého. Ráno vstáváme časně, vyrážíme bez snídaně, tu si dopřáváme až v nedalekém městečku v místní restauraci - vaječná omeleta, čaj a cizrnná kaše. Blížíme se k horskému pásu jižního Ománu. Silnice se proplétá mezi hlubokými kaňony. Členitý reliéf této krajiny s hlubokými, erozí formovanými, kaňony nabízí velice fotogenické pohledy. Tato oblast mi velice připomíná pouště v Izraeli, kam mimo jiné máme na sklonku tohoto roku také namířeno. Žádné duny, jen hluboké kaňony, dlouhá vádí, vymletá ve vysokých vrstvách usazenin, kde eroze odkryla různobarevné vrstvy hornin na jejich úbočích. Je to trochu něco jiného než jsme viděli na severu Ománu. Přijíždíme po pobřeží do sultánského města Salalah. Před městem se ještě koupeme v moři na krásné bílé pláži pod útesem. Je tak silný vítr, že se vysoké vlny těsně před pláží přefukují zpět. Moc zajímavý pohled. Salalah je starobylé město na konci hedvábné stezky, která sem vedla z Yemenu. Navštěvujeme zde mešitu, starý trh nedaleko pláží, ruiny nejstaršího osídlení této oblasti a zejména zdejší Muzeum Kadidlovníku. Salalah je jedním z mála míst, kde roste tento zakrslý strom, jehož míza se sbírá, rozváží se do celého světa a po zapálení voní nenapodobitelnou vůní, kterou známe jak z muslimských, tak i z křesťanských staveb, tedy z mešit a kostelů kterým dodává nenapodobitelný odér. Muzeum je věnováno i historii celého Ománu a pověstné ománské zámořské plavbě, jejíž historie sahá až do objevitelských dob mořeplavce Vasco de Gamy, který byl prvním mořeplavcem, který přistál u pobřeží Ománu a který inspiroval Ománské panovníky, kteří v historii kolonizovali oblasti jihovýchodní Afriky. Africký ostrov Zanzibar byl po krátkou dobu dokonce hlavním sídlem ománského sultána.

Naše výprava se chýlí ke konci, a tak po jednodenním pobytu v Salalahu, vyrážíme k 1100 km dlouhému přesunu pře celý Omán zpět na sever do hlavního města. Ve vnitrozemí přespáváme v areálu jediného motorestu na této jediné vnitrozemské hlavní silnici. Míjíme několik menších dunových polí a po setmění dorážíme na opuštěnou pláž Ománského zálivu nedaleko hlavního města. V noci sedíme u ohně z naplaveného dřeva, všichni krom mě a Petra již spí. Najednou se kolem nás po pláži prohnalo osobní auto, končí odliv, a tak nás to překvapilo. Říkám si, my si dáváme při jízdě po plážích veliký pozor a domorodci se tu prohání v osobácích? Ani jsem to nedomyslel a vidím v dáli, jak se světla zastavila, říkám si "vezou v noci zakopat nějakou mrtvolu do písku? Nebo tam to auto prostě zakopal?". Jdu se tam tedy podívat a zjišťuji, že za b) je správně. Táta s klukem ve staré Toyotě. Bereme tedy s Petrem auto, najíždíme na pláž, kurtujeme ho a vytahujeme z měkkého písku. Je velice vděčný, neboť začínající příliv by ho tam definitivně pohřbil. Byl to velice slušný a vlídný člověk, ostatně stejné jako všichni domorodci, se kterými jsme se v Ománu potkali. On byl tak šťastný, že byť byla noc, jel domů a za 15 minut přijel zpět za námi na pláž, aby nám přivezl dárky - 2 kartony koly a džusů. Rozloučili jsme se a on odjel. Petr již ve stanu, než si půjdu lehnout já, kochám se pohledem do zálivu na svítící lodě, poslouchám vlny a říkám si "Něco v dáli slyším? To je motor v přeběhových otáčkách? Ano je to jasné, on to auto snad znovu zakopal". Jdu se tam podívat a je to tak, akorát se blíží po pláži další osobák, který mu jede na pomoc, už neměl odvahu za mnou přijít znovu pro pomoc. Dívám se, jak druhý osobák přivazuje zapadlého kamaráda. Jak je tak pozoruji, je jasné, že to na nataženém laně zakope i ten druhý, velím stop a jdu znovu pro auto. Během chvilky osobák vyprošťuji a s úsměvem na tváři ho prosím, ať už nám nic nevozí. Ráno vylézám ze stanu a vidím, že se k nám opět blíží. Přijel tentokrát jiným autem poděkovat. Loučíme se s ním s tím, že nám za odměnu na oběd nachystá grilované ryby na ohni a kuřata "po ománsku". U sebe na chatě - na malém pozemku na pláži, pro nás pro všechny nachystal vydatnou hostinu, za kterou si nebyl ochoten vzít naprosto nic. A jak se tak na závěr loučíme, koukám na tu jeho starou Toyotu a vidím, že má nabouraný přední nárazník. Tak mu říkám, že to jsem nebyl já, když jsem ho v noci tahal, že jsem byl opatrný a on mi říká "Já vím, odjížděl jsem od Tebe po druhém zapadnutí, a když jsem najel na silnici, naboural jsem do odstaveného auta :-)". No tomu se říká "fakt pech" :-). Naše výprava končí, přesouváme se do Muscatu do hotelu se "zkulturnit", vracíme zapůjčené Toyoty, některé s menšími šrámy. Ráno před odletem navštěvujeme ještě povinně Kábusovu mešitu - největší sultánskou mešitu v Ománu. Je skutečně nádherná, úplně nová s krásnou zahradou v jejím okolí. Je to takový správný "turistický cíl", ale stojí za to ji navštívit. Vysílačky, které se nám podařilo "propašovat" do Ománu zde necháváme pro další výpravu. Ty zabavené si při odletu vyzvedáváme a loučíme plni zážitků.

Omán je nádherná země s pestrou krajinou - vysoké hory, písek , moře, kaňony, prostě spousta zajímavých míst k vidění. Po celou dobu expedice jsme se cítili naprosto bezpečně. Nezaznamenali jsme žádné, byť sebemenší hrozby, spíše naopak. Místní jsou velice vlídní, hodní a milí a to samozřejmě zejména na venkově, ostatně jako všude jinde na světě. Čím dál od civilizace, tím lépe a bezpečněji. Pohonné hmoty "za hubičku", auta makaly dle očekávání velice dobře. Za 12 dnů jsme najeli přes 3000 km. Omán jsme projeli v podstatě celý a díky tomuto způsobu cestování jsme měli možnost nahlédnout pod pokličku života místních a poznat ho netradičním způsobem. Již teď se moc těším, až se sem zase letos na podzim vrátím, jak máme v našem kalendáři naplánováno. Pokud by jste chtěli o Ománu slyšet více, přijďte na jedno z nepravidelných vyprávění a promítání, které pořádáme.