Zasílání aktualit e-mailem
Off Road Průvodce   >   Destinace   >   Albánie   >   Archiv expedic

Albánie - Archiv expedic

Ukrajina

Ukrajina

(22.5. - 29.5.2015)

Byl konec května a my měli v plánu, jako každoročně, expedici s našimi offroady do bohem zapomenutých lesů krásných polonin Zakarpatska, nebo-li po staru "Podkarpatské Rusi". Protože této expedici předcházelo putování po Rumunsku, sjeli jsme se všichni až v Užhorodu na Ukrajině, odkud jsme naše putování započali. Plán je přejet oblast karpatských polonin od západu na východ. Vyrazili jsme hned trochu z ostra lesní cestou přímo na první z polonin tedy Runu. Ráno sluníčko, snídaně na krásné louce u potoka. V počtu 7 offroadů - 2x Toyota LC 105, VW Touareg, 2x Mercedes G, Dodge Durango, Jeep Rubicon, vyrážíme z louky rovnou vzhůru. Stoupáme jedno auto za druhým, cesta je po zimě místy hodně vymletá od jarního tání. Jedna rozporka (pravá a levá kola jedou každé po jednom kraji cesty, kdy uprostřed je hluboká od vody vymletá strouha) střídá druhou. Po hodině jízdy uprostřed cesty, dva veliké kameny. Všichni je postupně překonáváme, jen Míra s "Turkem" se musí potáhnout navijákem, neboť si s autem sednul na břicho. Po dalších pár metrech je před námi úsek s nakloněnou cestou do hluboké strouhy vpravo. Toyoty s širokým rozchodem kol projíždějí v bočním náklonu pravými koly přímo po dně strouhy. Ostatním se pod plynem podařilo vyjet na šikmou část cesty a pomalu plynule vyjíždějí celý obtížný úsek. Při výjezdu Duranga tu máme již první den první technické problémy - Durango vaří, z podkapoty vychází spousta páry. Chladič se nafukuje, no nic, dolíváme vodu do chladiče a stoupáme vzhůru na vrchol poloniny. Pod vrcholem, na krásném malebném místě u jezírka opět Durango vaří, opět doléváme vodu, obědváme z vlastních zásob a čekáme až Durango zchladne. Po poledni se dostáváme na vrchol poloniny, kocháme se krásnými výhledy, pár fotografií a po vrcholové cestě pokračujeme po polonině na východ.

Cesta se na úzkém sedle pod vrcholem začíná ponořovat do lesa, jedna kaluž, druhá a stále dál, pak vysoký kamenný schod přímo do hluboké louže na lesní cestě - krásná offroadová pasáž. Dále následuje ostrá pravotočivá zatáčka prudce dolů a za ní hluboké rozporky v úzké svážnici (cesta dolů pro svážení dřeva). Byť lehce poprchává, užíváme si divokou přírodu, pěkný offroad a bezva partu lidí. Pozdě odpoledne rozbíjíme tábor na louce v údolí, do kterého jsme za odpoledne klesli. Začíná krápat, "rychle zaplachtovat" - na poslední chvíli jsme natáhli mezi auta plachtu. Celou noc leje jako z konve, ani jsme nemohli rozdělat oheň. Zahříváme se tedy pod plachtou čajem a stopečkou alkoholu :-). Ráno je jasno, svítí sluníčko, z lesů se odpařuje voda - krásné ráno. Balíme a vyrážíme na další pouť. Kolem divokého potůčku sjíždíme úzkým údolím až na rozbitou asfaltku. Cestou Durango opět "vaří" a dole na asfaltu nejde také na Durangu odpojit přední náhon, pneumatiky se gumují o asfalt. Nedá se nic dělat, Filipa s Durangem necháváme v prvním větším městě, chce vše opravit a později se k nám zase připojit. S autem v takovémto stavu se nedá v expedici pokračovat. My ostatní pokračujeme dál dle plánu na další poloninu. Projíždíme brod přes řeku a pak podél menšího potoka jedeme několik hodin proti proudu. Spousta brodů, spousta mělkých i hlubokých louží, prokousáváme se po cestě stále dál. Odpoledne parkujeme u všeobecně známého vodopádu Šepot, u místních kupujeme ovčí kůže a pokračujeme dál, čeká nás výjezd na další poloninu. Celý den se honily na obloze mraky, krápe a my stoupáme výš a výš. Dostáváme se do výšky na 1500 mnm. Jedna serpentina za druhou, cesta prudce stoupá. Dostáváme se do mraků, není vidět na cestu. Jsme nad hranicí lesa. Mlha je čím dál hustší. Po dlouhém stoupání se dostáváme až na úzký skalnatý vrchol, který zdoláváme postupně, pomalu jedno auto po druhém. Redukovaná jedna, zadní uzávěra diferenciálu, zadout (přidat plyn) a hop s autem na vrchol. Toyoty a Jeep Rubicon v bočním náklonu projíždějí úzkou pasáž hřebenu a najíždějí na širší cestu k dalšímu stoupání. Mercedesy a Touareg zdolávají vzhledem k úzkému rozchodu kol vrcholovou cestu přímo po hraně hřebenu. Je hustá mlha, poprchává, jsou 3 st. Celsia. Všichni plni adrenalinu pokračujeme ještě kousek na úplný vrchol poloniny. Jsme tu! Pro mlhu není sice nic vidět, ale dobyli jsme ho. Následně pokračujeme prudkým sjezdem, na redukovanou jedna, z vrcholového hřebene do níže položeného sedla. Při sjezdu se chvilkami rozehnaly mraky a my s úžasem vyhlížíme na nádherné vrcholky Zakarpatských polonin. V sedle na malé rovné loučce u salaše kempujeme. Milan s Radkem vyrazili s autem pro nějakou pěknou soušku na oheň, přivezli kus pořádného dřeva, tak po večeři sedíme u táboráku a kocháme se západem slunce. Jsme na skutečně nádherném místě. Po soumraku se vyčasilo, nefouká, je teplo a po mlze ani památka. U ohně jsme vydrželi do 5ti hodin do rána. Byl to neúžasnější večer celé expedice, vyprávění, fórky, sranda. No vše jak má být :-) . V pondělí ráno vyjíždíme zpět na hřeben, hledíme na cestu, po které jsme den předtím v mlze sjížděli z vrcholu - krásná offroadová cesta. My nyní pokračujeme po hřebenu stále na východ. Po poledni sjíždíme z poloniny opět do údolí, je to zase malinko akční, postupně se asi hodinu a půl plazíme pomalu dolů - hluboké rozporky, prudké sjezdy, ale vše suché, naše auta tedy na podhuštěných pneumatikách dobře "sedí" a kopírují terén.. Z vesnice v údolí pak najíždíme hned na další, tentokrát polní, cestu a celé odpoledne se houpeme po cestách mezi jednotlivými usedlostmi místních obyvatel. Je to moc zajímavé pozorovat život místních domorodců na venkově, z našeho pohledu městských lidí to vypadá, že se tu zastavil život již před sto lety. V podvečer jsme se zasekli na jedné z lesních cest vedoucích po menším hřebínku, dřevorubci tu těžili dřevo a cesta je úplně rozbitá, hluboké koleje, bezedné louže, všichni je postupně brodíme a proplétáme se mezi nimi. Jen velmi pomalu pokračujeme dál. Po nádherném slunném až horkém dni se pozdě odpoledne obloha zatáhla. Začalo pršet, my zatím na navijácích projíždíme jeden rozbahněný úsek za druhým. Spustila se průtrž mračen, organizační Toyota je zapadlá (no spíš úplně "zakopaná":-)). Hledáme místo na kempování, ale není tu nic, ani malinkatý rovný plácek, kde bychom mohli zaparkovat a vytočit střešní stany na svých offroadových mazlících. Stále leje jako z konve. Vyprošťujeme Toyotu. Na kinetické kurtě tahá jedna Toyota druhou. Jednou dvakrát, rozjet se s prověšenou kurtou a škubnout. Na desátý pokus se daří Toyotu vyprostit. Během vyprošťování se Míchačka s Radkem snažil najít plácek na kemp. Odbočili na jednu starou těžební cestu nakloněnou do rokle, žádný plácek nenašli, ale mezi tím cesta tak zmokla a podmáčela se, že zpět je jen těžko sjízdná. Marek s Géčkem, který jel po cestě za klukama je uvíznutý, na této nakloněné cestě mu to uklouzlo a bokem se sesunul z podmáčené cesty dolů. Ve velikém bočním náklonu se nemůže ani hnout. Na autě má elektrický naviják, ale není zde žádný strom, o který by se mohl přivázat. Není možné k němu ani po tak rozmáčené cestě dojet žádným autem. Takže vytahujeme celou délku 30 m lana z navijáku, 20 m kurtou nastavujeme lano, ještě 9 m kurta a jen taktak se nám daří natáhnout dostatečně dlouhý úvaz ke stromu na konci paseky. Stále prší a všichni jsme úplně promočení. Na navijáku nám trvá asi hodinu, než srovnáme a otočíme Markovo Géčko zpět na sjízdnou část cesty, aby se mohli kluci vrátit k ostatním. Samozřejmě, že i "Míčhačka" s Rubiconem, kteří jeli po stejné cestě před Markem, se museli také vrátit, ale s Rubiconem to je snadnější, je lehký, má nižší těžiště, a tak sice kluzmo bokem, ale na jistotu, se dostává také zpět. Takový liják, který stále probíhá, jsme dlouho nezažili. Kempujeme přímo na lesní cestě, natahujeme plachtu mezi stromy, aby na nás nepršelo, uklízíme větve, aby se dalo pod plachtou chodit. Každé auto stojí jinde, dáváme k večeři společné "prkýnko" - tedy každý dá něco - klobáska, sýr, zelenina atd. Na zahřátí panáčka, spát jdeme brzy, stále leje a všude bahno.

Ráno se budíme za sluníčka, všude je ale mokro, vše je podmáčené, dál po hřebenu tedy nemůžeme pokračovat a musíme se vrátit zpět stejnou rozbahněnou cestou s velikými loužemi, kterými jsme se den předtím celé odpoledne protahovali na navijácích. Nyní po takovém silném dešti je cesta ještě horší jak včera. Michal s Toyotou se při průjezdu kolem jedné z hlubokých louží opřel dveřmi své Toyoty o strom. Natahujeme tedy jeho naviják k jednomu stromu před ním, Bořek, který stojí za ním vytahuje také naviják, aby mu přes kladku podržel zadek auta. Vše se napíná a Toyota pěkně, jak jsme chtěli, se posouvá bokem směrem od stromu, ten menší karambol přečkala bez ztráty květinky, na dveřích není vůbec nic, ani škrábanec :-). Na předním navijáku pak tento úsek projíždí další auta, protože po průjezdu dvou prvních aut už je toto místo tak rozježděné, že bez navijáku to nejde. Vrátit se zpět po hřebenu na poslední odbočku nám zabralo celé dopoledne. Po zpevněné cestě pak sjíždíme do dalšího údolí. Po asfaltu jedeme navštívit Četnickou stanici v Koločavě - známé místo z příběhu o Nikolovi Šuhajovi loupežníkovi. Opět začíná silný déšť, ještě silnější jak včera. Na konec jsme se rozhodli v Četnické stanici i přespat. Od paní majitelky této české hospody jsme si vyslechli skutečný příběh o tomto loupežníkovi, povečeřeli jsme halušky s brynzou a dali jsme si všichni po několika dnech i teplou sprchu. Po večeři točené pivo a rybízovou kořalku. Proběhla pěkná párty. To důležité bylo, že se k nám znovu připojil Filip se svým Durangem. Sestra mu přivezla všechny potřebné díly na opravu vozu. Filip vše opravil, vyndal zbytečné chladiče (klima atd...), vyměnil přední diferenciál, vyndal přední masku, aby vše dobře chladilo, nafouknutý chladič stáhnul kurtou, prostě poradil si a je opět s námi a Durango funguje jak má. Celou noc, co jsme strávili na Četnické stanici, lilo a lilo. Druhý den ráno je bez deště, honí se sice mraky, je zima, ale počasí jakž takž. Vyrážíme si projet splav, kterým se najíždí na další poloninu, na kterou se však bohužel nedostaneme, protože jsou zde rozporky v prudkém stoupáni, které se na podmáčené hlíně nedají jet. Vracíme se tedy zpět do Koločavy na hlavní cestu. Dnes jsou zde trhy, na kterých místní prodávají prostě vše, co by mohl člověk potřebovat. Procházíme stánky a pozorujeme místní, kteří se sem sjeli ze všech okolních vesniček a samot, aby doplnili nejen zásoby, ale vše ostatní, vč. oblečení, zlatých náušnic, nářadí..., prostě všeho. Před polednem najíždíme na cestu vedoucí přes sedlo, které není na hřebenu, takže by se v tomto počasí mohlo dát přejet a je naším směrem - tedy na východ. Hned na začátku cesty v první serpentině zůstává stát organizační Toyota, při jízdě po krajnici se pod ní utrhl kraj cesty a zůstala viset na břiše nad hlubokou erozní rýhou v kopci, kterou zde vytvořila voda. Takže opět navijáky, předním navijákem se vytáhnout, druhým navijákem z auta stojícím za Toyotou přes kladku přidržet auto, aby se při vyprošťování nezřítilo dolů. O offroadovou zábavu postaráno, tak jak to má býtv :-). Po vyproštění Toyoty pokračujeme dál do sedla, jedna serpentina, druhá serpentina, jedny rozporky druhé rozporky, z jedné strany cesty přejet přes hluboké vyjeté koleje na druhou stranu cesty, která stále stoupá. Pokračujeme dál a dál. Markovi to s Géčkem na jedné z rozporek uklouzlo, takže opět přišel ke slovu naviják - potáhnout se z koleje zpět, předním kolem na střed cesty a na rozporku pokračujeme dál. Když jsme dorazili do sedla, tak se nebe trochu rozjasnilo, udělali jsme pěkné fotky celého údolí Koločavy a pokračujeme nyní sjezdem ze sedla do vesnice v údolí. Sjíždíme po podmáčené a rozbahněné cestě pomalu dolů, pří průjezdu kolem horského potoka doplňujeme zásoby pitné vody. Pak traverzujeme sesuv půdy, ve které je vyjetá silně rozbahněná stopa po povozech. Pokračujeme stále dál dolů do údolí. Zastavujeme, cesta končí. No nekončí úplně, ale pokračuje přímo rozvodněným potokem v úzké soutěsce mezi skalami. Pro správného dobrodruha to pravé místo. Vjíždíme tedy, jedno auto po druhém do potoka a menšími peřejemi jedeme po proudu potoka. V potoce na kameni zůstává Durango na břiše, trochu potáhnout navijákem vzad a zkusit jinou stopu. Po 200 m cesta opět opouští koryto potoka a my dáváme zasloužený oběd. Po hodinové pauze vyrážíme dál po cestě podél potoka až do první vesnice, kde dáváme levou a zkoušíme najet cestu vedoucí přes hraniční hřeben mezi Zakarpatskem a Ivanovsko-Frankovskou oblastí. Údolí řeky, kudy jedeme až na nájezd na tuto cestu přes další sedlo, se zdá být nekonečné. Cesta je rozbitá od těžkých nákladních aut, odvážejících vytěžené dřevo. Na sklonku odpoledne se dostáváme až k brodu, přes který začíná přejezdová cesta do Ivanovsko-Frankovské oblasti. Dřevo se na tomto místě těží skutečně ve velkém. Brod zdoláváme, najíždíme na cestu, která je natolik rozbitá, že po 200 m stoupání otáčíme a vracíme se zpět. Už samotné otočení je v hluboké rašelině možné jen za pomoci navijáku. Večer rozbíjíme kemp na travnaté loučce v údolí - u starého srubu. Je to tak malebné místo, že mě hned napadá, že je to tu jak v knížce "Hoši od Bobří řeky" :-). Ráno jsme se vrátili zpět celým tím dlouhým údolím do první vesnice. Na Mercedesu G Bořkovi něco tluče, opravu pouzder přední nápravy, aby nemlátila tyč řízení do nápravy, provádíme v dílničce u jedné z chalup. Po dvou hodinách je vše hotovo a my pokračujeme vzhůru na další z polonin. Tentokrát nás čeká ta nejdelší. Stoupáme po široké a pohodové cestě asi hodinu a dostáváme se na začátek této poloniny. Chvíli přímo po hraně hřebenu, chvíli po vrstevnici, chvíli prudším stoupáním, chvíli zase klesáním, tak jak to na poloninách bývá, se posouváme stále dál. Celých 25 km po hřebenech máme krásné výhledy. Na chvíli vylezlo i slunce. Cesta je po deštích v minulých dnech hodně podmáčená a plná i hlubokých kaluží. Zdolali jsme několik náročnějších výjezdů i sjezdů, až jsme se dostali k poslednímu, skutečné prudkému, asi 200 m dlouhému výjezdu. Redukovaná dvě, zadní uzávěrka, plný plyn a organizační Toyota šplhá po kamenité cestě až nahoru, pak Michalova Toyota 105 bez turba!!, bez problémů zdolává. Na řadě je Durango, které nemá žádnou uzávěru dif., uprostřed kopce - v té nejprudší a nejrozbitější časti se zastavuje, Filip zkouší couvnout a znovu se rozjet - nedaří se, netočí se mu přední kola, zjišťujeme, že nevydržela pravá přední poloosa. K tomu ještě přicházejí mraky a my ani nevidíme pro hustou mlhu na Filipovo auto. Takže na řadu přichází dvě 20 m kurty, dvě 9-ti metrové kurty, Filip vytahuje z navijáku z Duranga celé 30 m dlouhé lano. Celý úvaz přiděláváme na kopci na organizační auto, které ještě pro jistotu kotvíme vpředu k Michalově 105-tce krátkou stromovou kurtou. Vše připraveno, všechno se napíná, a Dodge se posouvá nahoru. Postupně z celého dlouhého úvazu odebíráme jednotlivé kurty, až je Filip nahoře. Další auta zdolávají tento poslední prudký výjezd bez problémů, ale plni lehkého adrenalinu :-). Těsně před setměním sjíždíme na konci poloniny k jednomu z horských hotýlků, kde nám náš místní kamarád Mireček připravil pohoštění. Závěrečnou noc naší expedice po "Podkarpatské Rusi" jsme strávili s pravým zakarpatským šašlikem a borščem. Samozřejmě nemohla chybět ani místní vodka. Za ranního slunce jsme se vydali všichni k domovu. Za celý týden, který jsme strávili v surové přírodě v hlubokých lesích a na rozsáhlých poloninách nám sice dost pršelo, ale to k přírodě a k dobrodružství neodmyslitelně patří. Krásy Zakarpatska prostě nemůže nic zkazit. Už teď se těšíme na podzim, kdy se sem určitě zase vrátíme.



Reportáž v časopisu Off Road 3/2015



















© 2024 Off Road EXPEDITIONS s.r.o., Všechna práva vyhrazena.   |   Ochrana osobních údajů   |   Cookies
Bez předchozího písemného souhlasu není dovoleno další publikování, distribuce nebo tisk materiálů zveřejněných na tomto serveru.