Island - Archiv expedic

Island

V červnu letošního roku 2015 jsme vyrazili za dobrodružstvím do geologicky neklidné oblasti - na tajuplný ostrov Island. Naše flotila, která se v Dánsku nalodila na trajekt, čítala 6 vozidel. Jedna Toyota Land Cruiser 105 (organizační), jeden Nissan Patrol, dva vozy Hummer H2, jedna Toyota Land Cruiser 100 a jeden bydlík (obytný automobil) od Mercedesu. Už po celou dvoudenní cestu trajektem jsme se všichni těšili na návštěvu míst, kam se nelze s obyčejným vozidlem dostat. Už při přistání v Seydisfjorduru bylo jasné, že to s průjezdem cest ve vnitrozemí nebude jednoduché, o čemž nás přesvědčily nejbližší kopečky u přístavu, které byly po uplynulé zimě stále pod sněhem. Již v přístavu se od nás museli bohužel oddělit kamarádi s obytňákem, neboť trasa kterou jsme měli naplánovanou, byla pouze pro vozidla 4x4 a již první den po vylodění jsme celou expedici započali první zajížďkou do vnitrozemí ke známé sopce Askja.

Cesta, která k ní vede, kříží, mimo jiné, i mystické lávové pole s černým lávovým prachem, sopouchy a černou řekou, plnou lávového prachu a štěrku, vytékající z největšího evropského ledovce Vatnajökull. Tato cesta nás také zavedla k nové veliké přehradě, která zadržuje všechnu vodu tekoucí ze zmíněného ledovce. Nedaleko této přehrady, jsme přespali u prvního horkého pramenu na naší cestě, který vyvěral z lávového splazu a vodopádem vtékal do studené řeky. V jezírku pod vodopádem, kde se mísila horká voda se studenou, jsme se prostě museli vykoupat. Kolem nás zasněžené vršky, fouká silný studený vítr a my ze zimní bundy a teplé čepice rovnou do plavek a šup do jezírka - skutečně nezapomenutelný zážitek. Už cesta k Askje, která nijak vysoko nám nabídla trochu offroadku. Čím více se k sopce blížíme, tím více je na cestě sněhu, prokousáváme se místy mezi vyfrézovanými bariérami ve sněhu, místy brodíme několik desítek metrů dlouhé louže roztátého sněhu, místy zase hluboký rozbředlý sníh. Sněhu je tu letos v červenci skutečně hodně a jak zjišťujeme, stále je většina cest napříč vnitrozemím uzavřená a tak se stáčíme na sever k severním Islandským fjordům. Nejen na cestách ve vnitrozemí, ale v podstatě na všech cestách na Islandu stále potkáváme spousty offroadů na obrovských kolech. Jak známo, jsou to auta upravovaná zejména jednou islandskou společností - firmou Arctic Trucks, která z normálních offroadových aut dělá skutečné "posedy na kolech". Ať už jsou to Toyoty Land Cruiser či Hilux nebo Nissany Patrol nebo Fordy či jiné značky, zde na Islandu je staví minimálně na 35" kola, ale výjimkou nejsou ani 44" kola. Pro Island jsou tyto přestavby nezbytné, protože pokud se mají vozidla po Islandu pohybovat během celého roku, tak musí být schopná jezdit po sněhu. Toto jim umožní pouze takto veliká kola s velice měkkými, silně podhuštěnými pneumatikami. Vozidla mají často i centrální dofukování z kabiny přes dutý náboj kola. Přestavba takového auta znamená zvednout karoserii od rámu, zvednout zavěšení náprav, upravit dorazy křížení a rejdu náprav, vyřezat větší otvory v podbězích, rozšířit blatníky, aby kola příliš nevylézala z blatníků. Dále je nutné vyměnit soukolí v diferenciálech za jiné - s jinými převodovými poměry, či vyměnit celou přední nápravu - u některých vozidel s předním nezávislým zavěšením, všechny diferenciály osadit 100% uzávěrou - vše podle typu upravovaného vozu a jen proto, aby se na vozidlo daly dát tak veliká kola. Na mnoho z takto upravených aut je skutečně pěkná podívaná. Něco takového po Evropě člověk prostě normálně neuvidí. Co je na tom ale hlavní, auta na sněhu skutečně fungují!

Teď zpět od techniky k přírodě - k Islandu. Cestou od Askji k severním fjordům jsme samozřejmě museli zavítat k Mývatnu, tedy ke "Komářímu jezeru", v jehož okolí je mnoho přírodních zajímavostí. A protože jsme tu s offroady, nemohli jsme si nechat ujít, mimo sopky Krafla, lávových soliterů stojících v jezeře, zejména průjezd přilehlým a rozlehlým lávovým polem. Po takovýchto polích je nutné se pohybovat obezřetně - pouze po vyjetých kolejích, neboť nestejnoměrně tuhnoucí láva, jejíž jednotlivé proudy tečou přes sebe, vytváří lávové tunely a těžká auta by se do těchto dutin, někdy i mnoho metrů hlubokých, mohla bez problémů propadnout. Jízda lávovým polem, místy na redukovanou jedna členitým terénem s výhledem na jezero a nedalekou sopku, byl pro nás všechny nezapomenutelný zážitek. Z lávového pole na asfalt, krátký přesun po asfaltu. Nyní nás čeká jedna z nejhezčích cest - najíždíme na šotolinu a další tři hodiny se kocháme výhledy na údolí řeky Sandá s vodopádem Dettifoss, Hafragilsfoss, Selfoss a Réttarfóss. Jestli je něčeho na Islandu mimo ArticTracků skutečně hodně, tak jsou to vodopády. Za celý náš pobyt na tomto ostrově jsme jich viděli několik desítek. Jeden zajímavější něž druhý. Vracíme se k Mývatnu a kolem kouřících a bublajících sirnatých pramenů pokračujeme dál na sever k oceánu. Po upravené šotolině kolem dalších bublajících a kouřících pramenů až do Húsavíku - známého velrybářského přístavu. V přístavu dáváme v restauraci s českou obsluhou čerstvou rybu, "fakultativní výlet" na velryby vynecháváme a pokračujeme dál podle plánu. Stále nám hodně fouká a tak trávíme ve voze v podstatě celý den až do pozdních nočních hodin, neboť právě v měsíci červenci nezapadá slunce vůbec a světlo je tedy tady na Islandu celých 24 hodin. Vzhledem k síle větru není výjimkou, že kempujeme až o půlnoci a jdeme rovnou spát. Nutno zmínit, že mimo Honzy s Jiřkou, jedoucích Patrolem, spíme všichni ve střešních stanech - v autostanech, což je pro cestování po Islandu, a nejen zde, snad ideální ubytování.

Najíždíme kolem monumentálního vodopádu s mnoha svislými kamennými píšťalami do vnitrozemí. Podmáčená cesta se stále zvedá vzhůru a kolem nás je více a více sněhu. Přejíždíme jeden sněhový jazyk za druhým. Spousta bláta z tajícího sněhu. Na sklonku dne dojíždíme k až několik desítek metrů dlouhému sněhovému jazyku, dál to nejde a Toyotě LC100 padá výkon motoru. Je zima, my jsme v 800 mnm a silně fouká. Po krátké poradě velíme ústup, musíme se vrátit, byť máme auta na jízdu v terénu vyzbrojená dostatečně, tak to nejsou místní ArticTrucky a po sněhu, který po dalších 5 km pokrývá celou cestu, jet prostě nemůžeme. Ustupujeme tedy zpět 40 km do údolí k řece. Toyota jede jen na redukci, musíme to opravit. Azyl před silným větrem jsme našli v campu s restaurací u řeky. Všichni jsme unaveni, dáváme sprchu a hned spát. Druhý den nám celé dopoledne zabrala oprava - upadlý kabel u štekru na vstřikovacím čerpadle. Pájkou opravujeme kabely, ke svazku ještě "dřevěnou dlahu" a Toyota zase jede jak má. Odpoledne dorážíme na špičku jednoho z fjordů na severu Islandu, je nádherné světlo, nádherné pobřeží - fotíme jako o život. Jeden z potoků, který padá z útesu z výšky 100 m do Atlantického oceánu, ale nyní díky silnému větru teče do vzhůru, vytváří nádhernou duhu. Je to moc pěkná podívaná.

Pokračujeme po pobřeží oceánu od jednoho fjordu k druhému. Na Islandu právě končí doba hájení hnízdícího ptactva, kterého je na Islandu skutečně spousta. Mezi létajícími ptáky na nás z vody vykukují tuleni jeden za druhým - moc roztomilá zvířátka. Díváme se jim do očí ze vzdálenosti asi 10 m a samozřejmě fotíme. Vedle papuchalků je tuleň na Islandu velmi oblíbeným a vyhledávaným obyvatelem. Na jeden den opouštíme fjordy a zkusíme projet opět vnitrozemím. Vybrali jsme si nejméně ježděnou cestu s mnoha brody, která bude určitě průjezdná. Celé dopoledne projíždíme po pláních sopečného popela. Cesta je místy mezi jednotlivými brody hodně rozbitá. V poledne nás Hveravellir se svými bublajícími jezírky uvítal přímo vichřicí. Nedá se ani stát venku. Cesta dál na jih je zavřená, neboť v této výšce 800 mnm je i na hlavních cestách stále sníh. Vracíme se tedy na sever, fjordy nás stále více uchvacují, ale k silnému větru se přidává i déšť. Nedá se dělat nic jiného, než stále sedět v autě a jet dál. Cestou dáváme rybu v čarodějnickém muzeu v Helmavíku a pokračujeme dál až na konec cesty k bazénu s termální vodou, který je napájen horkým pramenem vytékajícím z útesu přímo na kamenité pláži severního Atlantiku. Koupání si nemůžeme nechat ujít. Na tak opuštěném místě a takové koupání? No paráda. Celou noc i ráno stále prší, je nutné se přesunout na jih ostrova za lepším počasím. Čeká nás tedy celý den přesun. Cestou na jih ostrova střídáme asfalt a šotolinové cesty pro 4x4. Přesouváme se nejkratší cestou kolem nespočtu vodopádů až k největším lávovým tunelům na Islandu. Přestalo pršet, foukat a svítí slunce. Druhý den trávíme celé dopoledne v lávových tunelech. S čelovkou si procházíme celý, jeden a půl kilometru dlouhý tunel absolutní tmou. Místy tvoří strop nad námi jen velmi tenká vrstva lávy. Najet tam auto, jistě se strop tunelu propadne. Příroda umí vymodelovat skutečně neuvěřitelné přírodní útvary. Odpoledne zastavujeme u jedné z největších geologických zajímavostí Islandu - zlom litosférických desek. Prostě prasklina - údolí mezi kolmými stěnami, kterým protéká řeka napájená vodopádem. Někdo z nás stojí "v Americe":-) - tedy na severoamerické desce a někdo z nás v Evropě :-) - tedy na euroasijské desce. Jediné místo na souši, kde lze tento zlom vidět. Je to tak pěkné a zajímavé místo, že tu při zásadních rozhodnutích zasedá i islandský parlament - nejstarší parlament v Evropě. Večer projíždíme Reykjavíkem až k Modré laguně se vykoupat.

Další den nás čeká přesun do oblasti Geysiru, kde je vařící voda vyvrhována až do výše několika desítek metrů vysoko, a pak vodopád Gullfoss, večer kempujeme v Landmannalaugaru - všechno jedny z největších přírodních zajímavostí Islandu. Už ale od rána jedeme mezi těmito jednotlivými zajímavostmi pěkný offroadek. Nejprve dopoledne objíždíme Reykjavík nádhernými barevnými horami porostlými silnou vrstvou barevného lišejníku. Místy na redukci, místy jen 4x4 - podle náročnosti cesty. Z Gulfossu jsme najeli na moc pěknou cestu směr Landmannalaugar s jeho horkými přírodními prameny mezi vysokými zasněženými horami, kde na soutoku dvou potoků je voda tak akorát teplá na koupání. Cestou tedy brodíme jeden brod za druhým, každý další brod je hlubší a hlubší a řeka širší a širší. Naše auta jsou ale na vodu připravená, všichni, mimo Hummerů, kteří mají sání vzduchu už od výrobce v dostatečné výšce, máme všichni vozy vybaveny Safari snorkelem. Celé odpoledne si pěkně offroudíme a brodíme, jedeme sami - vzhledem k hloubce brodů je pochopitelné, že nikde nikdo nejede. Až pak přijíždíme k čemu jinému, než sněhovému jazyku, který zakrývá stoupající cestu v takové délce a vrstvě, kterou není v našich silách ani přejet ani procházet, musíme tedy do Landmannlaugaru nakonec zvolit jinou cestu. Na vjezdu do večerního kempu jsou za sebou dva poměrně hluboké brody, zdoláváme je bez problémů, kempujeme a asi po dvou hodinách k nám přichází jeden zoufalý řidič, hned v prvním brodu najel příliš do hloubky se svou Kiou Sorento bez snorkelu a "upil jí" - motor si nasál vodu a spolujezdkyně hystericky křičí na střeše vozu. Než jsme stačili zabalit a vyjet jim pomoci, byli tam islandští záchranáři a my další hodinu sledovali jejich profesionální zásah. Naše výprava po Islandu se nám blíží k závěru, čeká nás objet sopku Hekla a podívat se řečištěm ledovcové řeky k sopce Eyjafjallajokull. Při objezdu Hekly nám krásně svítí slunce, máme jedinečnou příležitost vidět tuto majestátní horu ze všech světových stran. K Eyjafjallajokulle se zkoušíme dostat prudkým výjezdem po úzké cestě na konci dlouhého a hlubokého údolí, které bylo snad nejmalebnější, které jsme na Islandu projížděli. Všechny okolní kopce slepené z kamene, štěrku a sopečného popela byly porostlé zelenou trávou a lišejníkem a na dně celého údolí se proplétal potok s průzračně čistou vodou. Asi 300 m před hranou ledovce se musíme otočit - opět sníh a k tomu mlha z klesajících mraků. Ostatní cesty jsou pro sněhovou pokrývku neprůjezdné.

Na sklonku dne se však dostáváme k ledovcovému splazu ze sopky Eyjafjallajokulla z druhé strany z pod ledovce vytéká celá řeka, jak ledovec taje, k tomuto splazu dojíždíme na redukovanou jedna, pak se přehoupnout přes malý vrcholek a řečištěm s mnoha brody jsme se dostáváme až na konec - k výstupnímu bodu na vrchol této sopky, zde kempujeme v nízkém porostu na zelené travičce. Zítra se naloďujeme na trajekt a tak nás čeká přesun několik stovek kilometrů jižně - podél ledovce Vatnajökull. Zde si samozřejmé nemůžeme nechat ujít, i když bohužel z větší dálky papuchalky. Obědváme na jižních plážích Islandu mezi vyplavenými kusy ledovce. Jižní pobřeží Islandu nabízí se svými členitými útesy nádherná panoramata. S bezvadnou partou lidí jsme najeli po Islandu za 14 dnů celkem 3800 km. Viděli jsme myslím vše, co na Islandu stojí za to a kam nás stav sněhu a sjízdnost cest pustili. Tak zase příště nebo na nějaké jiné výpravě, která je nyní před námi.

Reportáž v časopisu Off Road 4/2015