Zasílání aktualit e-mailem
Off Road Průvodce   >   Destinace   >   Albánie   >   Archiv expedic

Albánie - Archiv expedic

Albánie

Albánie

(24.10. - 31.10.2015)

V polovině října jsme vyrazili, nakonec v počtu jen čtyř aut - tři Toyoty Land Cruiser 105 a jeden VW Amarok, který později v Albánii vystřídal Honza s Toyotou Hilux, na plánovanou 15-ti denní cestu po Balkáně. Čeká nás několik dnů v Bosně a Hercegovině a pak Černá Hora s Albánií, kde chceme strávit nejvíce času.

V Albánii začneme hned technikou. Na zařízlé cestě ve vysokém pohoří nad Skadarským jezerem v Černé Hoře, po které jsme se pozvolna posouvali k Albánské hranici, hlásí Petr do vysílačky "mám tu u mé Toyoty 105tky od zadní osy zajímavý zvuk, vyhlašuji soutěž, co by to mohlo být :-)". Zastavujeme tedy na nádherné skalnaté vyhlídce, kde je cesta trochu širší, projíždíme po silnici krátký úsek tam a zpět s uchem u zadní nápravy. Zvuk se zdá jasný, dřou pakny v bubnu u ruční bubnové brzdy v levém zadním kole. Častá "nemoc" těchto aut. Sundáváme tedy levé zadní kolo a zjišťujeme, že jsme se nemýlili, problém vzniknul povolenými štefty zadního kola. Čímž se z kulatých otvorů v bubnu staly eliptické, což při pootočení šteftu v elipse přiklonilo pakny k bubnu a vytvářelo nepříjemný zvuk. Uvolňujeme tedy ruční brzdu, čímž se stává nefunkční, stejné jako u každého jiného Landcruiseru 100 či 105 se zadními kotoučovými brzdami, a již bez obtěžujícího zvuku, pokračujeme všichni k albánským hranicím. Oprava provedena :-), jedeme dál. Za nádherného slunce, všichni jen v tričku, sjíždíme serpentinami dolů na hranice. Překročení hranic nám nezabralo ani půl hodiny, a tak dotankováváme všechny vozy "do plna" a vyrážíme hned na první cestu mezi nejvyšší vrcholky albánských Alp, jak se v Albánii oblasti se skalnatými štíty říká. Cesta pomalu opouští obydlené vesničky a my se postupně prokousáváme úzkou, bohužel novou asfaltkou, dál a dál hlubokým údolím. Díky dotacím z EU zde Albánci vybudovali asfaltku až do výšky 1800mnm, která končí v úzkém sedle. Jak je v EU dobrým zvykem, vede "do nikam". Ze sedla už cesta vypadá "jak má" - úzká šotolina zařízlá ve vysokém skalnatém štítu. Za desátou zatáčkou ve výšce 1800mnm se před námi otevírají nádherná panoramata - výhled na skoro celé Dinárské hory - "Albánské Alpy" plné skalnatých velikánů.

Po krátké zastávce a mnoha fotografiích pokračujeme dál, pomalu na jedničku sjíždíme dalších 30minut do hlubokého údolí - do staré ledovcové morény, na jejichž svazích pramení horská řeka, ke které právě přijíždíme. Řeka se proplétá nejen údolím, ale i dlouhou vesničkou. Začíná se pomalu smrákat, rozbahněnou cestou se proplétáme mezi ploty a směrem po proudu pokračujeme hlubokým údolím. Na konci vesnice zastavujeme před brodem. Vesničané, kteří nás již z dálky viděli přijíždět čekají u brodu, který musíme překonat "aby o něco nepřišli". Všichni máme na našich offroadech snorkely (zvýšené sání), takže řadíme redukovaná dvě, kapotu auta lehce po proudu a pořádně "zadout" (přidat plyn). Předek auta se noří do průzračné modré vody, světla i kapota mizí pod vodou, lehce ubrat, aby se kola nehrabala, v zápětí přidat a každý postupně překonáváme řeku na druhý břeh. Rychle padá tma, potřebujeme se tedy co nejdříve utábořit. Cesta podél řeky po které jedeme se začíná postupně zvedat, zužovat a zařezávat do skalnaté stěny úzkého a hlubokého kaňonu. Řeka, kterou, jsme před ani ne před jedním kilometrem brodily začíná naopak padat dolu a nyní hluboko pod námi v divokých peřejích proskakuje, přes obrovské vápencové kameny, úzkou soutěskou. Slunce se definitivně schovalo za skalnaté vrcholy a my konsternováni západem sluncem hledíme již tmavou úzkou soutěskou na rudě zbarvené vrcholy na obzoru. Cesta po které jedeme je vydlabaná v kolmé stěně, přejíždíme již několikátou utrženou krajnici a najednou pod námi spatřujeme krásnou rovnou zelenou loučku u řeky, těsně pod již zmiňovanou soutěskou. Na redukovanou jedna se "plazíme" dolů. Tábor rozbíjíme již po setmění. Je osm stupňů, jsme stále dost vysoko, je docela zima, a tak samozřejmě rozděláváme oheň. Protože se blíží úplněk, tak stíny skalnatých štítů nad námi, nás ohromojí celou noc. Ráno opláchnout v průzračné vodě v řece, prohlédnout a vyfotit místní aquadukt, který velice jednoduše napájí vodou několik vesnic v údolí, a my vyrážíme za dalším dobrodružstvím. Celé dopoledne se dál houpeme údolím stále po proudu stejné řeky. Cesta nás zavádí postupně z jednoho břehu na druhý. Je jasno, nebe bez mráčku, užíváme si teplo a sluníčko a výhledy z cesty dolů na divokou řeku s velikými vápencovými balvany nás prostě "baví".

Po obědě na zelené travičce s výhledem hluboko do údolí na řeku, se cesta začíná v prudkých serpentinách zvedat do nedalekého sedla. Podzimem zbarvená a sluncem zalitá okolní krajina je všude kolem nás. Úzkou rozbahněnou cestou se asi po dvou hodinách stoupání dostáváme do sedla, z kterého se na redukovanou dvě, spouštíme do údolí řeky Kirit, kde voda vymodelovala ve vápencovém podloží malebná hluboká koryta, dalo by se říci až kaňony. Sjíždíme po asfaltu až dolů do údolí do nadmořské výšky kolem 200mnm. Zde máme v plánu přejet řeku po mostě a po staré málo používané cestě přejet jedno z nižších pohoří až do městečka Komani, kde máme sraz s Honzou s Hiluxem, který za námi vyrazil později. Přejíždíme řeku, asfaltka záhy končí, padá tma a my stoupáme po šotolinové cestě stále výš mezi vrcholky. Honza se mezi tím blíží do Komani z druhé strany, jsme v telefonickém kontaktu, vzdušnou čarou to máme asi 25km. Z cesty po které stoupáme vede spousta odboček do malých vesniček, či samostatných usedlostí vysoko v horách. Trefujeme správně všechny odbočky a stále držíme dobrý směr. Vzdálenost k Honzovi, který již čeká na místě srazu, se stále zkracuje. Již to máme jen 3km. Cesta, po které jedeme je úzká, zařízlá ve snad kolmé stěně, vpravo kousek od auta je nekonečně hluboká rokle dolů, ještě že je tma a není tam vidět. Vzdálenost 25km překonáváme po dvou a půl hodině jízdy, střídavě na jedničku a redukovanou dvě. K tomu ještě Petr hlásí do vysílačky "mám tady soutěž - co to je? - další občasný zvuk od zadní nápravy". Shodujeme se na tom, že auto jede, takže řešit to budeme "pak". Kolem desáté večer, kdy k Honzovi je to vzdušnou čarou již jen 1,5km, přijíždíme ke kostelíku nad malou vesničkou. Proti nám ve tmě po úzké cestě svítí dvě dálková světla - jede místní domorodec, zastavujeme, povídáme, je to Ital, který je u příbuzných na návštěvě. Ubezpečuje nás, že cesta je neprůjezdná, jediná cesta odtud tedy vede zpět. S Honzou jsme již v kontaktu i přes vysílačku, ten se zatím ubytoval v místním kempíku. Domlouváme společně vysílačkou další plán. My ráno vstaneme a vyrazíme zpět a Honza, aby se "nenudil", zkontroluje neprůjezdnost cesty z druhé strany a pak vyrazí nám naproti. Pokud bude cesta skutečně neprůjezdná, tak sraz kolem poledne u mostu, přes který jsme dnes před soumrakem přejížděli. Dnešní noc tedy Honza přespí v kempíku a my táboříme na jediném rovnějším místě, široko daleko - malé nepoužívané fotbalové hřišťátko nad kostelem, 1,5km vzdušnou od Honzy. Děláme oheň a Petr sděluje, že avizovaný zvuk od zadní nápravy je již trvalý, ne jen občas. Všichni jdeme po náročném dni brzy spát s tím, že "na to mrkneme ráno".

K snídani vejce pod sluncem zalitou oblohou. Jdeme s Petrem projet auto, abychom detekovali zvuk. Již po dvaceti ujetých metrech hlásím "to není dobré, to bude chrouplej zadní diferenciál". "Otoč to, jedem zpět na hřiště a mrkneme na to". V tom se při otáčení ozývá ten známý nepříjemný a finální zvuk. Auto se už nepohne, zadní diferenciál je kaput. Takže zařadit redukci a ujet alespoň 20m zpět na rovinu, ať máme "dobré pracoviště". Honzovi, který je v údolí pod námi na vysílačce hlásím, že máme jeden mrtvej zadní diferenciál a práci tak na hodinu, a on, hlásí, že cesta je skutečně neprůjezdná. Sraz tedy dle dohody kolem poledního u mostu. Vyndat poloosy, zadní kardan a vystřihnout z papíru "originál Toyota" záslepky poloos nám trvalo hodinu. Dál Petr pokračuje už jen "na předek" - tedy bez zadního náhonu - jede "na Favorita". Vracíme se zpět a scházíme se s Honzou dle dohody na oběd u mostu. Odpoledne přesun do přístavu, kde přímo na náplavce kempujeme. Ráno se máme v plánu nalodit na loď a se svými offroadovými mazlíky se přeplavit proti proudu řeky - po přehradě - po staré obchodní vodní cestě. K večeři ryba, nějaký ten panáček na uvítanou s Honzou a šup do střešních stanů spát. Ráno hned za rozbřesku náplavka plná. Jedni domorodci dorazili na lodičkách, druzí tunelem auty a na náplavce se odehrává regulérní tržiště. Na ploše cca 1000 m2 je několik minibusů, asi 20 aut a celkem 100 lidí. No nic, trochu reorganizace a můžeme se naloďovat. Kapitánovi toho "voru" (katamarán složený ze tří velkých ocelových kanoí) na kterém se máme vydat na 50m hlubokou přehradu tvrdíme, že nás to nemůže unést. Naši kompletní hmotnost jsme spočítali na 14 tun. Kapitán pod vidinou zaplacených peněz sice nervózně, ale vcelku přesvědčivě tvrdí, že žádný problém. Po dvou hodinách se nám podařilo všechny čtyři auta na "vor" narovnat. Hilux má vypuštěna všechna kola, aby se zahrádkou vešel pod můstek. Tesák (bílá Toyota LC100) je bez šnorchlu a přední nápravou je na milimetr přesné mezi zábradlí a motor - skládali jsme to jako puzzle. Kapitán startuje, couvá, lana se napínají, začínají se chvět, příď katamaránu se noří do vody a špička nejdelšího prostředního plováku se opírá o hranu náplavky. Ještě s lodí tak metr na vodu a převrátí se po předu do přehrady. Velím stop, dvě auta dolu, takto to nepůjde. Rozdělujeme se tedy na dvě party, jedna objíždí kolem, čeká ji 150km objížďka a druhá, ta statečnější skupina, vyráží na 40ti kilometrovou plavbu, která je skutečným zážitkem. Jednak katamarán nabírá při zrychlení přídí vodu, ale výhledy a úzké soutěsky, kterými proplouvají, stojí za to. My, kteří objíždíme přehradu po souši se houpeme barevnou krajinou částečně v nově vyasfaltovaných serpentinách a z části úzkými zarostlými cestami mezi bílými vápencovými skalami.

Odpoledne se obě skupiny setkáváme v přístavu a najíždíme na další cestu, která by měla končit mezi bílými skalnatými štíty ve výšce kolem 2000mnm. Opět nás nemile překvapuje nový asfalt. Je to škoda, protože tato cesta, která vede proti proudu řeky a po které sice pozvolna ale jistě stoupáme vzhůru, musela být s původně šotolinovým povrchem skutečným zážitkem. Začíná se stmívat a nikde žádný rovný plac na tábořiště. Odbočujeme do jedné, podle mapy slepé, odbočky a začínáme prudce stoupat. Řadíme redukovanou a posouváme se dál. Vzhledem k okolí cesty, po které jedeme se zdá být nereálné, najít zde místo na camp. Za jednou ze serpentin objevujeme rovnou loučku u staré rozpadlé salaše s výhledem mezi albánské velikány. Rozbíjíme tedy tábor. Dnes je úplněk, kolem spousta dřeva. U ohně sedíme, povídáme a kocháme se výhledy na okolní skály, a to až skoro do ranních hodin. Ráno opět sluníčko, orosená tráva, lehký vánek profukuje mezi nádherně zbarvenými bučinami kolem nás. My balíme a vyrážíme prozkoumat, kde tato cesta končí. Petr, který jede se svou Toyotou jen na přední náhon je nucen ve složitějších a prudších pasážích více "dout" (přidat plyn), nechává si tedy odstup a některé užší a vlhčí úseky projíždí "na srdíčko". Je neuvěřitelné, že úseky, které se bez redukce, natož bez čtyřkolky, zdají neprůjezdné, nakonec zdolává. My stále stoupáme, cesta se zhoršuje, míjíme místní bagr, který zde kácí stromy, cesta se zhoršuje, ale pokračuje. Před polednem se dostáváme do výšky kolem 1600mnm, nacházíme odbočku, která v mapách není, vydáváme se tedy po ní. Zjišťujeme, že tedy cesta, po které již hodnou dobu jedeme, nekončí, ale pokračuje, jak jsme ve skrytu duše podle vrstevnic na mapě doufali. Cesta je dlouho nejetá, odklízíme spadané stromy a větve a daří se nám po ní stále pokračovat dál a dál. Po poledni na této cestě překračujeme v úzkém sedle mezi nejvyššími kopci, zelenou hranici zpět do Černé Hory - paráda, nemusíme se vracet, pokud to klapne, jak to podle mapy vypadá, pomůže nám tato smyčka přes Černou Horu najet a napojit rovnou další horskou silnici na albánské straně. Ze sedla dlouho klesáme po úzké cestě mnoha serpentinami do údolí. Cesta je na mnoha místech utržená, projíždíme několik rozporek, až se dostáváme k potoku v údolí mezi černohorské dřevorubce. Přijíždíme do vesnice a vydáváme se podívat a utábořit se ke starému jezeru ve staré moréně mezi bukovými lesy. Na místo dorážíme brzy odpoledne, je to natolik malebné místo, že byť je ještě brzy tak se rozhodujeme zůstat a bivakovat zde. Místo je tak nádherné, že si vyžaduje i specielní večeři, dělám tedy halušky s brynzou, kterou jsme koupili od domorodců, pro všechny naše hladové krky. Druhý den ráno vyrážíme časně, sjíždíme do civilizace, navštěvujeme a fotíme vodopád v této krasové oblasti, který padá do černé díry - do podzemí. Pokračujeme na malý hraniční přechod, a aniž bychom z Albánie oficielně vystoupili, opět překračujeme její hranice. Dnes nás čeká průjezd velice dlouhým a hlubokým údolím podél černohorských hranic, které tvoří vysoká kolmá skalnatá stěna tohoto údolí. Projíždíme oblastí s mnoha hospodářskými usedlostmi, malými vesničkami. Lidé zde, stejné jako v celé Albánii, jsou na nás velice milí a zdvořilí, velmi ochotni kdykoliv pomoci. Toto údolí, kde byl mimochodem přednedávnem napaden jeden pár českých turistů, je bezpochyby jedním z nejhezčích v Albánii. Bohužel i sem již místní staví asfaltku.

Protože čas vyčleněný na naše putování po podzimním Balkáně se nám naplňuje, večer překračujeme opět hranice do Černé Hory a začínáme naši cestu směřovat k domovu. Za 14 dnů jsme projeli Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu a severní Albáni. Nutno říct, že každá z těchto zemí nabízí něco "svého", každá je něčím zajímavá a unikátní. Pokud bych to měl jednoduše popsat, tak Bosna a Hercegovina je taková "surová", Černá Hora (Montenegro) je taková "zahrádka" - ježdění po "sousedovic skalce", severní Albánie, to jsou takové "marocké Alpy". Ale každý to samozřejmě může vidět jinak :-). V létě a na podzim letošního roku sem vyrážíme zase, tak se můžete přidat, kdo by měl zájem.



Reportáž v časopisu Off Road 2/2016






© 2024 Off Road EXPEDITIONS s.r.o., Všechna práva vyhrazena.   |   Ochrana osobních údajů   |   Cookies
Bez předchozího písemného souhlasu není dovoleno další publikování, distribuce nebo tisk materiálů zveřejněných na tomto serveru.