Maroko s vozy - Archiv expedic

Bosna a Hercegovina

V polovině října jsme vyrazili, nakonec v počtu jen čtyř aut - tři Toyoty Land Cruiser 105 a jeden VW Amarok, který později v Albánii vystřídal Honza s Toyotou Hilux, na plánovanou 15-ti denní cestu po Balkáně. Čeká nás několik dnů v Bosně a Hercegovině a pak Černá Hora s Albánií, kde chceme strávit nejvíce času.

Naše putování jsme započali jak jinak, než přesunem po dálnicích až na Maďarsko-Chorvatské hranice v místě, kde těsně před naším příjezdem, posílili maďarští celníci ostrahu hranic "Schengenu". Na hranicích, dle našeho očekávání, ani jeden uprchlík, za to asi padesát plně ozbrojených vojáků a šest obrněných transportérů. Nic méně průjezd přes hranice byl naprosto hladký a zabral nám asi deset minut, byli jsme tam prostě sami, kdo přes hranice přejížděl. Přes Chorvatsko probíhala cesta plynule a těsně před hranicemi s Bosnou jsme se po západu slunce utábořili. Nejprve jsme chtěli najít pěkný plácek ve smrkovém lese, ale cesta, po které jsme se k lesíku blížili, byla stále více podmáčená a rozbahněná s hlubokými kolejemi po lesní těžbě. Bylo jasné, že pokud po této cestě budeme pokračovat, strávíme po celodenním přesunu ještě celou noc na navijácích. Vzali jsme tedy za vděk okraj neobhospodařovaného pole, kde bylo k dispozici i proschlé dřevo, takže jsme si samozřejmé udělali oheň.

Hned nad ránem jsme vyrazili na hranice. Přechod hranic opět bez problémů a my se po okrskách a po z části vybudované dálnice, vydáváme směr Sarajevo. Před tímto hlavním městem Bosny a Hercegoviny jsme měli v plánu prohlédnout si zdejší pyramidy - pyramidu Slunce a pyramidu Měsíce. V posledních letech často zmiňovaný nový archeologický objev v Evropě. Chtěli jsme si ověřit, jestli ty neuvěřitelné zkazky o tomto objevu neobjevu jsou pravdivé. Nejprve jsme zaparkovali na oběd na východní, travou porostlé, stěně pyramidy Měsíce. Místní Bosňáci se nás ihned ujali a za doušek moravské slivovice nás doprovodili až na vrchol této pyramidy, porostlé travou a křovím. No z našeho pohledu kopec jako každý jiný v této oblasti, ale pro Bosňáky, pyšné na tento nález, je to veliké lákadlo na turisty. Po krátkém obědě jsme se přesunuli k pyramidě Slunce, kde nás čekala prohlídka odkrytých štol, které jsou několik kilometrů dlouhé a vedou přímo pod tuto pyramidu. V těchto chodbách údajně původně zasypaných a nyní opět odkrytých, které jsou ve vysokých vrstvách kačírku, což samo o sobě je dost zajímavé, jsme měli možnost nasát energii údajně neolitických balvanů, které zde byly nalezeny. No každý musí posoudit sám, do jaké míry je celý tento příběh kolem pyramid a štol pravdivý a do jaké míry je to fikce. I mezi odborníky se o tomto vedou lité boje.

Ze Sarajeva vyrážíme do Mostaru. Po nedávných povodních v Bosně a Hercegovině je řeka Neretva, podél které do Mostaru jedeme a která město Mostar rozděluje na dvě poloviny, rozvodněná. Staré město Mostar je po válce na Balkáně, kdy bylo po bombardování Srby celé poničené, kompletně zrekonstruované z peněz EU. Je to skutečně nádherné město s pověstným a nezapomenutelným starým kamenným mostem přes řeku Neretvu. Město jsme si za nočního osvětlení celé prošli a po dobré kávě a zmrzlině jsme si vyrazili mezi nedaleké vrcholy utábořit. Nádherné malebné místo na camp jsme asi po hodině jízdy našli přímo na vrcholku blízkého kopce u staré opuštěné samoty. Večer u ohně probíráme zjištění, že na Mostaru je stále vidět spousty pozůstatků střelby a bombardování v době balkánské války v devadesátých letech. V noci chvíli déšť chvíli bez deště, počasí nás na konec zahnalo do stanů spát. Ráno sice neprší, ale je pod mrakem, moc výhledů nám počasí bohužel neumožňuje.

Hned ráno vyrážíme dál po cestě směrem na východ. Chvilku jedeme lesní cestou zařízlou v prudkém svahu, chvilku se houpeme mezi menšími vrcholy. Z jedné cesty navazujeme na druhou. Chvilku jedeme po starém rozbitém asfaltu, chvilku po šotolině nebo lesní cestě. Prodíráme se krajinou s hlubokými údolími, divokými řekami, stále si držíme směr východ. Příroda, která nás obklopuje bere dech, neboť listy stromů, v převážně bukových lesích, jsou zbarveny do naprosto neuvěřitelných barev. Během naší cesty touto pohádkově zbarvenou krajinou přejíždíme různé mosty, které jsou většinou nouzově vybudované na místo původních, které byly za války zničeny. Jeden z mostů se klene nad hlubokým údolím s burácející řekou a je na jedné straně uložen na skalnatém ostrohu a druhá strana mostu je položená na torzo původního, zjevné zničeného válkou. Je zajímavé vidět pozůstatky tohoto nedávného válečného konfliktu, který je v této zemi stále vidět skoro všude. Odpoledne se dostáváme do místa natáčení jednoho z exteriérů filmů o Vinetouovi. Písečné homole v tomto lomu na písek jsou skutečně zajímavými útvary, které jsou v této krajině jedinečné. Před soumrakem začíná silně pršet, tankujeme naftu u jedné z nemnoha pump a vjíždíme do největšího bosenského pralesa v národním parku Sutieska. Za průtrže mračen jsme se ubytovali na jediném rovném místě v malém sedýlku a sedíme pod stříškou pro turisty. Takový liják jsme už dlouho nezažili. Je noc, leje jako z konve a mlha, že není vidět na krok. Parádní počasí :-).

Ráno se trochu vyčasilo a ustupující mraky nám odhalily výhled na impozantní skalnaté štíty, které se nad námi celou noc tyčily. My pokračujeme dál, do samotného srdce národního parku. Projíždíme jednu cestu za druhou, projíždíme každé zákoutí - poznáváme celý národní park a hledáme cestu, kterou bychom přeskočili přes hranice, přímo do Černé Hory. Odpoledne, cestu nacházíme, ale je zavřená a tak opouštíme tento nádherný národní park, jehož prales je plný neuvěřitelně silných starých podzimem zbarvených buků a jsme nuceni sjet příjezdovou cestou zpět, až hluboko do údolí na jedinou asfaltku - silně rozbitou, po které pozdě odpoledne překračujeme hranice do Černé Hory.

Reportáž v časopisu Off Road 6/2015